Chrániče holení jsou ochranné pomůcky pro bérce ve fotbale (fotbal), určené k rozptýlení nárazů vnějších sil a snížení rizika zlomenin holenní a lýtkové kosti. Vynalezl je v roce 1878 Sam Widdowson z anglického klubu Nottingham Forest a jsou povinné pro hráče během zápasů, ačkoli předpisy neuvádějí jejich přesné rozměry. Podle tvaru jsou kategorizovány na „malé“ a „velké“ chrániče: první jsou lehké, ale nabízejí menší ochranu, díky čemuž jsou oblíbené mezi útočícími hráči, zatímco druhé poskytují větší pokrytí – včetně ochrany kotníků – a obvykle je používají defenzivní hráči. Způsoby připevnění zahrnují zásuvné chrániče (zajištěné pouzdrem) a pevné chrániče (zabezpečené integrovanými popruhy).
Počátky holenních chráničů lze vysledovat až k bronzovým škvarkům používaným ve starověkém Řecku a Římě; Widdowson později upravil kriketové ochranné vybavení pro použití ve fotbale. V roce 2011 byly testovány senzory zabudované do holenních chráničů, aby pomáhaly při výkonu funkce – konkrétně pro detekci potápění – ale tato technologie nebyla přijata FIFA. Moderní chrániče holení jsou vyrobeny z materiálů, jako je polyuretan (PU), plast a uhlíková vlákna, přičemž profesionální hráči často volí modely, které vyvažují nízkou hmotnost a účinnou ochranu. Někteří hráči navíc používají „mini“ chrániče holeně kvůli jejich nižší váze a schopnosti pomáhat předcházet křečím v lýtkách; například japonský hráč Keito Nakamura nosil tento typ chrániče během mistrovství světa 2026.
